Přiložené foto.

Přiložené foto2.

datum:	23.11.2021
nadpis:	Listopadová exkurze do míst smutku
autor:	Krupička (ed.), Pavlíková a Simonová (4. B)
email:	krupicka@pekcloud.cz
V úterý 16. listopadu jsem se se svými spolužáky ze 4. B a 8. 0 zúčastnila exkurze do Terezína. Chtěla bych tedy předat nějaké své postřehy a dojmy doplněné historickými fakty. Židé jsou skupinou věřících hlásící se k židovskému náboženství, vykonávající tradice a obřady s touto vírou spojené, jinak ale žijí stejný život jako ostatní lidé. Podle nacistů však každý, kdo měl ve svém rodokmenu pouhou zmínku o židovském původu, byl nahlížen jako někdo, kdo má "nečistou rasu, která špinila čistou německou krev". Po okupaci a vzniku Protektorátu Čechy a Morava se začal zvyšovat počet protižidovských opatření i na našem území. Rozhodnutí o vytvoření pracovních táborů speciálně vyhrazených právě pro Židy padlo na podzim roku 1941. V říjnu bylo na základě „konečného řešení židovské otázky“ rozhodnuto o přesunu všech Židů do jednoho ghetta na území českých zemí, nejvhodnějším místem byl Terezín. Terezínská pevnost existuje již od roku 1780, kdy byla založena Josefem II., už v té době sloužila její část nazývaná Malá pevnost jako vězení pro politické vězně, držen v ní byl například Gavrilo Princip, který dal podnět k rozpoutání 1. sv. války. Měli jsme možnost nahlédnout i do cely - samotky, kde byl atentátník vězněn. Prkenná lavice sloužící jako postel, stolek a 5 metrů čtverečných prostoru, kde Princip v naprosté tmě a často připoutaný k okovům strávil bez mála 2 roky svého života. Při pohledu do cely mrazí. V ostatních částech Terezína, včetně Hlavní pevnosti žilo civilní obyvatelstvo Terezína. První transport do terezínského ghetta se uskutečnil 24. 11. 194. Lidé byli poté zaevidováni a rozděleni do kasárenských ubikací. Rodiny byly v naprosté většině případů rozdělovány, děti byly umístěny do dětských domovů a rodiče do kasáren, např. do těch Magdeburských. Tam žili v otřesných podmínkách jak hygienických, tak životních. K snídani dostávali kousek chleba s maličkým kouskem margarínu, k obědu vodovou polévku a k večeři také, polévka byla prý stále stejná, jen název se čas od času měnil. Ubikace se sice jednou za pár týdnů dezinfikovaly, to ale stejně nezabránilo šíření různých „breberek“ jako jsou vši, blechy nebo velmi nepříjemné štěnice. Ve věznici se však žil ještě o poznání drsnější život. Pokud jste byl politickým vězněm jiného než židovského vyznání, s největší pravděpodobností vás umístili do jedné z hromadných cel, kde bylo z počátku asi 60 lidí (v novějších celách až 600 lidí dohromady), spaní na třípatrových palandách ze dřeva a suchý záchod, který sem a tam čistili židovští vězni. Odsouzení Židé na tom byli ještě hůř, hromadné cely pro 90 lidí bez postelí a většího přísunu čerstvého vzduchu. Vězni museli přes noc chodit dokola po místnosti, jinak hrozilo umrznutí nebo udušení. Každé ráno pak vyráželi pracovat, to také znamenalo, že oběd byl automaticky vynechaný, protože kvůli jídlu je přece zbytečné vězně znovu shromažďovat. Pokud se vrátili později i na večeři, bylo jedinou možností vydržet do dalšího dne na snídani v podobě malého kousku chleba. Sprchování mělo své pořadí. První ženy, dále němečtí vězni, po nich Židé, a nakonec političtí vězni ze samotek, na které už většinou žádná voda nezbyla. Pokud zbyla, bylo to proto, aby je dozorci mohli mokré vyhodit na mráz a nechat umrznout. Sama jsem si uvědomila, že je opravdu těžké uvěřit tomu, že všechny tyhle hrozné věci děly, je totiž neuvěřitelné a naprosto děsivé, že se k sobě ve 20. století mohli takto lidé chovat. Strach, samota a smrt – to na vás dýchne při procházení krematoria, hřbitova nebo věznice. Je nepochybné, že toho, co máme dnes - svobodu, zdraví, bezpečí, blízkost našich milovaných... bychom si měli opravdu vážit.