„Byl to právě pan Herčík, který mě, a jistě nejsem sám, přivedl k zájmu o historii našeho kraje. Dozvěděl-li se o někom, že pochází třebas z Bakova, byl schopen velkou část hodiny věnovat povídání o tomto městečku,“ připomněl roku 2016 na stránkách vlastivědného sborníku Boleslavica svého oblíbeného učitele dějepisu u příležitosti jeho 80. narozenin tajemník Československé obce legionářské Jiří Filip. Nemýlil se. Vždyť v současnosti sedí jen po kabinetech Gymnázia Dr. Josefa Pekaře početná řádka Herčíkových žáků, kteří se třeba nevydali cestou studia historie, ale k zájmu o dějiny mají blízko, právě i jeho zásluhou. Karel Herčík se přitom na naše gymnázium dostal až krátce před svými šedesátými narozeninami, když mu v roce 1994 skončil mandát prvního polistopadového starosty Mladé Boleslavi. Výhled, že na škole setrvá pouze několik let, které mu zbývají do penze, vzal rychle za své. Členem pedagogického sboru zůstal až do roku 2013. Vždy vítaným hostem na školních slavnostech či neformálním posezení ke konci školního roku ovšem zůstal po zbytek života, stejně tak nadále ochotně přijímal návštěvy studentů, kterým vyprávěl o svých životních osudech. Škole přinesl mnohé: „Získali jsme kolegu, který po odborné, ale především po lidské stránce nás všechny, žáky i zaměstnance, obdarovával doslova každý den,“ vzpomínal před časem ředitel gymnázia Vlastimil Volf. Herčíkova odborná erudice zůstala vtělena do bezpočtu článků i knih. V šíři témat z regionální historie přitom důstojnou pozici zaujaly i dějiny gymnázia. Na samém počátku svého pedagogického působení se zapojil do připomínek odkazu historika Josefa Pekaře. Návrat Pekařova jména do názvu gymnázia přitom aktivně podporoval ještě jako starosta města. Úplně naposledy pak gymnázium navštívil v květnu loňského roku během oslav 333. výročí založení školy. Do publikace, jež byla k této příležitosti vydána, přispěl kapitolou líčící okolnosti přesunu gymnázia z Kosmonos do Mladé Boleslavi roku 1784. Pedagogická a lidská stránka jeho osobnosti je uložena v paměti nás všech, kdo jsme ho potkávali na chodbách školy i v méně formálním prostředí. Pravda, paměť bývá značně nespolehlivá, ale vzpomínky na setkávání s Karlem Herčíkem z ní jen tak něco nevymaže. Doslova legendárními se stala Herčíkova vyprávění – o hodině, o přestávkách, mezi studenty i pedagogy –, v nichž se mísily velké a malé dějiny, často trpké zážitky člověka, který naplno prožil dějinné zlomy „československého“ 20. století, neustále ovšem přecházející v humorný nadhled. „Vykládal nám ony velké dějiny 20. století často skrze historky a zážitky ze svého vlastního života, těžkosti přebývání na tomto světě ve středověku přibližoval těmi nejsyrovějšími příklady poté, co nit svého vyprávění na počátku hodiny odstartoval slavným latinským citátem, nebo naopak vtipem – často dosti zemitým. A přece se v takových případech nikdy nejednalo jen o samoúčelné vyprávění zajímavostí a peprných událostí… Tomu byl Herčík dalek, neboť v jeho výkladu dominovala především lidskost. Neochvějná úcta k morálním autoritám a k hrdinství, stejně jako snaha porozumět nedokonalostem člověka.“ Pane profesore, pane kolego, pane Herčíku, budete nám chybět!