GYMNÁZIUM DR. JOSEFA PEKAŘE

Profil absolventa: RNDr. Václav Petříček

Václav Petříček se narodil 29. prosince 1944 v Mladé Boleslavi. Dětství strávil v Kosmonosech, které se mu staly po celý další život velkým tématem a přestože bez nadsázky procestoval „velký kus“ světa, nikdy na své téměř rodné město nezapomněl a zůstal jeho velkým patriotem.
Po vzoru otce toužil stát se lékařem, a tak společně se sestrou doma operovali panenky. Otec jako chirurg velmi dobře znal i stinné stránky tohoto povolání, a tak Václavovi tuto cestu rozmluvil s odůvodněním, že by to nebylo dobré s ohledem na jeho citlivější povahu. Paradoxně si tak přes syna splnil sen, kdy jej navedl na cestu botanika, kterým se sám chtěl stát. U Petříčků pak zněly často názvy rostlin. Úsměvně pak vzpomíná na příhodu ze základní školy, kdy paní učitelka při výkladu o latině, coby mrtvém jazyku, uváděla jeho užití v odborné terminologii a při dotazu na latinský název rostliny nečekaně ukázala na Václava a ten po krátkém zaváhání odpověděl: „Plantago lanceolata“. Tímto si vysloužil respekt jednak u paní učitelky, jednak i u třídy.
Studium na gymnáziu díky nepříliš dobrému kádrovému profilu rodiny zprvu vypadalo nereálně, nicméně se Václav nakonec na Gymnázium v Mladé Boleslavi (tehdy „střední všeobecně vzdělávací školu“) v roce 1959 dostal. Patřil svými studijními výsledky - podle vlastního hodnocení – spíše k průměrným studentům, bez problému byla jeho oblíbená biologie a zeměpis. Byl prý často nepozorný a o některých hodinách se dokázal tak zasnít, že o hodině češtiny, vyrušen dotazem profesora, odpověděl v domnění, že se jedná o matematiku: „2πr“! Teprve o maturitě si uvědomil, že končí asi nejpůvabnější léta života. Mezi nezapomenutelné profesory na gymnáziu řadí mimo jiné třeba pány profesory ze „staré gardy“ Matěje Vozába, Josefa Paříka a třídního Václava „Vencu“ Kadeřávka, ale i tehdy mladičkou Danu Kvasničkovou a Petra „Péťu“ Čecha. Velmi si vážil Jaroslava Kováře, s kterým později spolupracoval v regionální vlastivědě.
Po maturitě v roce 1963 se stihl vyučit zahradníkem, ale pak si již splnil svůj sen a v roce 1969 absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK, obor botanika. Následně pak v roce 1975 získal titul doktora přírodních věd.
Od roku 1969 pracoval jako odborný pracovník postupně ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody, Českém ústavu ochrany přírody a v současnosti stále působí v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR, což je v podstatě stále jedno a totéž pracoviště, původně v rezortu kultury a potom životního prostředí. Jeho specializacemi byla postupně vědecká koncepce chráněných území, péče o ně a nakonec aplikovaná ekologie krajiny, kterou také řadu let externě přednášel na „své“ fakultě Karlovy univerzity. Atraktivní zaměstnání mu umožnilo být od jara do podzimu téměř denně v terénu, poznávat přírodní poklady celého státu a naplňovat svoji největší vášeň – cestování a poznávání. To nejnapínavější ho čekalo po roce 1989 při soustavném průzkumu a zjišťování ekologických škod v dříve nepřístupných vojenských prostorech Mladá a Ralsko, užívaných sovětskými okupačními vojsky. Zvláště v posledních letech výsledky své práce intenzivně publikuje ve vědeckých a odborných knihách a časopisech. Byl nebo je členem řady vědeckých a odborných společností, včetně mezinárodních, členem několika redakčních rad.


Věnoval se i výchově mládeže. Založil a po dvě desetiletí organizoval na zřícenině hradu Zvířetice studentské tábory ochrany přírody v rámci hnutí Brontosaurus, se silným podtextem romantiky. Po sametové revoluci se fyzicky vrátil z Prahy do Kosmonos a angažoval se v obecní politice – dodnes jako člen městského zastupitelstva - a zároveň i kulturním životě města. Činnost Muzejního spolku Kosmonos se svými akcemi také díky panu Petříčkovi zapsala do širokého povědomí občanů.
Od klukovských let cestoval. Počínaje do jeho zamilované rezervace Baby, pak Českého ráje a širšího Pojizeří. Zahraničí bylo až do šedesátých let pouze snem – snad kromě pár metrů do Polska po „stezce přátelství“ v Krkonoších. V průběhu druhé poloviny 60. let, díky určitému politickému uvolnění, vrcholícímu „Pražským jarem“, začal skutečně cestovat a podařilo se mu projet téměř celou Evropu, včetně té dosud málo dostupné - západní. Cestovatelská vášeň se ale mohla plně rozvinout až po roce 1989 a s neztenčenou silou pokračuje dodnes, tedy v seniorském věku. Na svých cestách se nezajímá pouze o rostliny, přírodu, ale snaží se zkoumat dopad vlivu člověka na krajinu, stejně ho zajímá historie a kulturní památky navštívených zemí. Pravidelně se vydává dvakrát do roka na zahraniční cesty, přičemž se snaží neopakovat místa pobytu. „Svět je přeci jenom velký“! Dnes má na kontě přes 80 zemí, které navštívil nebo i procestoval. Soustřeďuje se na „Starý svět“, kde jsou kořeny naší civilizace, silně se zajímá o sociální a kulturně religiózní problémy, především zemích afrického a eurasijského kontinentu, zvláště Předního Východu. Výčet zemí a zážitků, třeba z krátkého pracovního pobytu v Japonsku, expedice po stopách slavného kosmonoského rodáka, cestovatele Antonína Steckera v Etiopii, složité cesty do země „barvy a úrodnosti cihly“ – Madagaskaru, kde se navíc nevyhnul tropické chorobě, nebo za nejpodivnější rostlinou světa – welvitschií podivnou na malém území vražedné africké pouště Namibu, by zabralo rozsahem celý tento medailon. O svých cestách dokáže velmi poutavě vyprávět, o čemž svědčí naplněné přednáškové sály.


Sám o sobě říká: „Podařilo se mi splnit prakticky všechny své životní sny, ať to bylo díky přízni osudu, mé vytrvalosti a nebo i určité dávce sobectví a umíněnosti vůči svým bližním při jejich prosazování. “