GYMNÁZIUM DR. JOSEFA PEKAŘE

Profil absolventa: Ing. Hanuš Hrabánek

Muž, jenž svůj celý život spojil s technikou, ekonomií a automobilovým průmyslem, ať už to bylo na pozici dělníka, technika, nebo ředitele. Byl jmenován soudním znalcem ve čtyřech oborech strojírenství, byl jmenován členem Poradního sboru ministra spravedlnosti ČR pro znalecké otázky, byl ředitelem automobilového závodu Kvasiny a později výrobním ředitelem Generálního ředitelství Československých automobilových závodů. To vše je spojeno se jménem Ing. Hanuš Hrabánek.

Hanuš Hrabánek po absolvování základní školy nastoupil v roce 1958 na Gymnázium Dr. J. Pekaře, které se však v té době jmenovalo Střední všeobecně vzdělávací škola v Mladé Boleslavi. Nutno podotknout, že na danou dobu vzpomíná opravdu rád. V hlavě mu utkvěl nejen profesor Pařík, který rád řešil kázeňské tresty po svém - ručně a stručně. Nemůže zapomenout na ředitele školy, profesora Jaroslava Kováře a třídního profesora Jiřího Henycha. Dále vzpomíná na profesora Vozába, jenž byl toho názoru, že: "Studenti tu jsou od toho, aby prznili český jazyk." Vzpomíná i na profesora Januse, v jehož školním orchestru hrál na bicí a později na violu. Dalším oblíbeným profesorem byl Petr Čech, kterého se marně snažili přelstít při běhu na 5 km tím, že se schovávali za školní vodárnu. Přes různé „klukoviny“ však nikdy nezapomněl na důležitost vzdělání pro svůj život. Na gymnáziu maturoval pak v roce 1962.

Studium na Gymnáziu Dr. Josefa Pekaře je u Hrabánků tak trochu rodinná tradice, vždyť tuto školu /tehdy Reálné gymnázium/ navštěvovala také maminka pana Hrabánka, jeho bratr, syn a nyní zde studuje i jeho vnučka Natálie.

Směr jeho dalšího studia ovlivnila výhra v celostátním kole soutěže Technické tvořivosti mládeže, když se svým spolužákem Mirko Baumem vytvořili školní pomůcku - řez motorem Škoda Tudor, prototyp motokáry a funkční model vznášedla AVRO. Také nemohl porušit rodinnou tradici, neboť jeho otec, Karel Hrabánek, celých 40let pracoval v mladoboleslavské automobilce, kdy v roce 1966 odešel do důchodu z pozice výrobního náměstka podnikového ředitele a kdy za náběh vozu Škoda 1000 MB mu prezident republiky propůjčil Řád práce.

Zahájil studium na strojní fakultě ČVUT v Praze, kde ještě v prvním ročníku vykonal zkoušky ze všech předmětů v řádném termínu s prospěchem „velmi dobře“, avšak zkoušku z matematiky nezvládl. Odešel tedy v roce 1963 studovat Střední průmyslovou školu v Kutné Hoře, kde v roce 1965 úspěšně složil maturitní zkoušku s technickým zaměřením.

Do praxe nastoupil jako automechanik - zkušební řidič do Vývoje Automobilových závodů MB, kde se v průběhu následujících pěti let vyučil strojním zámečníkem a automechanikem. Jako soutěžní jezdec se úspěšně zúčastnil řady automobilových soutěží a závodů do vrchu. Již ve svých 25 letech dosáhl druhé nejvyšší kvalifikační třídy v oboru automechanik. To vše ho opět motivovalo k dálkovému studiu na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci, kde studia zakončil státní zkouškou, kdy ze všech státnicových předmětů i obhajoby diplomové práce obdržel hodnocení „výborně“ a jako nejlepší student byl požádán, aby na slavnostní promoci, jménem všech studentů, poděkoval rektorovi, děkanům i celému profesorskému sboru vysoké školy. V roce 1973 byl promován strojním inženýrem.

Cílevědomost, píle a znalosti mu přinesly novou výzvu - pozici vedoucího zkušebny, montáže a laboratoří ve Vývoji AZNP M.B. Období následujících 8 let sám popisuje jako jedno z nejkrásnějších období svého života.

V roce 1981 se stal ředitelem automobilových závodů v Kvasinách s úkolem zajistit náběh nového sportovního vozu Škoda Garde, což úspěšně zvládnul, včetně jeho následné modernizce, modelu Škoda Rapid. Zároveň nastoupil na postgraduální studium Řízení výrobně–hospodářských jednotek a podniků v průmyslu na Vysoké škole ekonomické v Praze. Po jeho ukončení absolvoval postgraduální studium na Ústavu soudního inženýrství při VUT Brno. Snaha o udržení výroby sportovních vozů v Kvasinách pro něj byla obrovskou výzvou. Odmítnul přesun výroby těchto vozidel do Bratislavských automobilových závodů, což dostal příkazem z vyšších míst. Štěstí pro něj bylo to, že výše nadřízené orgány posléze pochpily nesmyslnost svého původního rozhodnutí a toto revokovaly. O úspěšnosti jeho působení svědčí obrovský zájem o auta vyrobená právě v Kvasinách a jeho následné povýšení na post výrobního ředitele Generálního ředitelství Československých automobilových závodů.

Po roce 1990, na základě konkurzních řízení, vykonával funkci ředitele Stavokonstrukce Praha Uhříněves, kdy se podílel na dostavbě Atomové elektrárny Temelín, dále stavěl Křižíkovy pavilony na pražském Výstavišti, spolu s francouzskou firmou zhotovil fasádní plášť hotelu Atrium /Hilton/ v Praze a podílel se na výstavbě interieru stanic metra na trase B. Byl pracovníkem generálního zastoupení automobilky Mercedes Benz v ČR, ředitelem firmy Blaimer International s.r.o. Bělá pod Bezdězem a 10let působil jako reprezentant německo-amerického společného podniku-firmy PROFIL GmbH a CoKG Friedrichsdorf pro Českou a Slovenskou republiku.

Dnes je osobou samostatně výdělečně činnou a působí jako soudní znalec v oborech:

ekonomika-odvětví ceny a odhady motorových vozidel
autoopravárenství-posuzování technického stavu motorových vozidel
doprava-doprava silniční a městská, technické příčiny dopravních nehod
ekonomika-odvětví ceny a odhady strojů a zařízení ve všeobecném strojírenství.

V roce 2013 byl přijat Huebnerovým vydavatelstvím do publikace „Who is..“, která je životopisnou encyklopedií předních osobností politického, kulturního a hospodářského života v ČR.

Mezi své koníčky počítá automobilizmus, práci soudního znalce, manuální práci v dílně, kde se pečlivě stará o své dva motocyklové veterány, sportovní střelbu, kterou provozuje se svým synem a poslech vážné hudby.

Za největší životní úspěch však nepovažuje svoji pracovní kariéru, ale dva vzdělané a úspěšné syny-strojní inženýry, které se jim s manželkou, i přes obrovské časové vytížení, podařilo vychovat v duchu rodinné tradice. I oni spojili svůj život s automobily a strojírenstvím.

Životním krédem pana Hanuše Hrabánka se stala věta: „Chtít, znamená moci!“

Pluhařová M., Šťastná E., Tomíčková N., Kolmanová A. , Kerdová T., Janeba P.