GYMNÁZIUM DR. JOSEFA PEKAŘE

Profil absolventa: Prof. Ing. Arch. Mirko Baum

Architekt, jenž se dokázal prosadit svými návrhy jak v českém, tak i v zahraničním prostředí. Představitel moderních technologií a racionálního pohledu na architekturu. Během svého života získal řadu ocenění - cena poroty „Dopravní stavba roku 2012“, nominace na „Stavbu roku“… Velkou výzvou pro něj byl například ocelový krov nad hlavní lodí karmelitánského kostela ve Frankfurtu nad Mohanem, nebo lávka pro pěší a cyklisty v Hradci Králové. Jako hostující profesor přednášel na univerzitě v Kasselu, jako řádný profesor na fakultě architektury RWTH Aachen. To vše je Prof. Ing. Arch. Mirko Baum.

Mirko Baum se narodil roku 1944. Dětství prožil v Mladé Boleslavi nedaleko letiště, což vedlo k tomu, že si velmi oblíbil letadla, zejména „rozmontovávání“ jejich vraků. Vášeň k letadlům byla tak veliká, že s nimi chtěl spojit své povolání. Osud ho ale zavál jiným směrem.

Na gymnáziu nepatřil mezi premianty třídy a nikdy se nesblížil s matematikou, přesto učinil pokus být přijat na Vojenskou akademii Antonína Zápotockého v Brně a stát se konstruktérem letadel. U přijímacích zkoušek bohužel propadl, a tak bylo třeba hledat nový směr. Ze samé frustrace přijal nakonec radu své matky a přihlásil se na Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde v roce 1969 úspěšně absolvoval.

Po studiích prožil dle svých slov jedno z nejkrásnějších období ve svém životě, když získával cenné zkušenosti v Liberci během stavby telekomunikační věže na Ještědu. V Liberci se stal spoluzakladatelem komuny architektů Školka-SIAL. Zde se seznámil i se svou pozdější ženou, studentkou dějin umění, která přesídlila do Čech z Německa. Kvůli problémům s povolením k trvalému pobytu se jeho žena krátce před narozením prvního dítěte vrátila zpět do Německa, kam ji posléze následoval i její partner.
Původně se chtěli po porodu dítěte vrátit zpět do Čech. Mirko Baum ovšem po návratu do vlasti nebyl přijat vlídně, protože část jeho okolí se ho začala stranit, pravděpodobně z podezření ze spolupráce se státními orgány. Mimo jiné i proto se v roce 1974 vrátil do Německa a natrvalo se tam usadil. Pracoval v kanceláři Kraemer, Sieverts und Partner v Kolíně nad Rýnem, v ateliéru profesora J. P. Kleihuese v Dülmen-Rorupu a posléze se věnoval i vlastní praxi.

Mezi nejvýznamnější projekty pana architekta v zahraničí patří například administrativní budova firmy Thyssengas v Duisburgu, přestavba hospodářského křídla zámku Schwickering v Dülmen-Rorupu nebo víceúčelová hala gymnázia San Clemente v Santiagu de Compostela, v ČR pak prodejna Boutique v dnes již neexistujícím obchodním středisku Ještěd v Liberci, lávka pro pěší a cyklisty v Hradci Králové a most J. A. Komenského přes Labe v Jaroměři. Velkou výzvou pro něj byl ocelový krov nad hlavní lodí karmelitánského kostela ve Frankfurtu nad Mohanem, který je jakousi symbiózou gotické architektury s moderní technologií. Podle jeho slov to byl jeden z nejtěžších úkolů, který byl spojen s mimořádnou odpovědností vůči historickému prostředí.

Kromě své stavební architektonické činnosti také vyučoval na letní akademii v Salzburku, na technické univerzitě v Cáchách a jako host přednášel na ČVUT v Brně a v Praze. Je autorem knihy „Ulice na konci světa“ a řady dalších odborných prací.

Jeho názor na architekty je dost kritický: „Jsou to většinou sebestřední jedinci, kteří o těch ostatních nemají právě to nejlepší mínění“. Vzápětí ale doplnil, že jestli je něco hezké nebo ošklivé, je velmi subjektivní a v podstatě nepodstatné. Podstatné je jen, jestli je něco dobře nebo špatně. Architektura byla podle jeho názoru až do období romantismu službou. Nezáleželo na tom, kdo dílo postavil, ale pouze na jeho hodnotě. V polovině 19. století se zrodil mýtus „geniálního jedince“ a víc než dílo samé, se v popředí ocitla osobnost jeho tvůrce. Dnes se z architektury stala mediální záležitost, která často sleduje jen rozptýlení přesycené a senzacechtivé společnosti.

Na otázku, jak navrhuje své stavby a zda tvoří plány elektronicky, odpověděl: „Počítač používám sice denně, ale nikdy jsem na něm nenakreslil ani čáru. To jsem se bohužel nikdy nenaučil, a tak to přenechávám svým spolupracovníkům. Přesto ale není dobré zapomenout kreslit rukou, protože ruka u toho kreslení přemýšlí.” Rád studuje inženýrské plány a podle svých slov právě proto získal určitou konstruktivní intuici. Jak sám dodává, zatím se mu ještě nestalo, že by ho tato intuice zklamala.

A co dělá Mirko, když zrovna nepracuje? Volného času moc nemá, neboť pracuje prakticky pořád, což se prý jeho manželce moc nelíbí. Ale když už si nějakou tu volnou hodinku najde, rád se projede na motocyklu. Staré motocykly sbírá už od roku 1969.

Stát se architektem nebylo sice jeho úmyslem, avšak dle svých slov, cesty osudu jsou rozmanité a život nás může zavést kamkoliv, i když jsme to tak neplánovali. Mirko sám se ve svých projektech drží motta: "Je potřeba stavět tak, aby stavby sloužily lidem."

Karel Pátek, Michal Töpfer, Barbora Lišková a Antonín Honzejk