GYMNÁZIUM DR. JOSEFA PEKAŘE

Profil absolventa: Doc. MUDr. Miroslav Bartoš CSc.

Doc. MUDr. Miroslav Bartoš CSc. 

Lékař, učitel, diplomat, milovník umění a cestování, sportovec. Kosmonoský rodák Miroslav Bartoš. V roce 1973 absolvoval boleslavské gymnázium a šel na medicínu. Jako lékař působil nejen v Mladé Boleslavi, ale také v Praze – např. ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady či Na Bulovce jako ortopéd. V roce 1990 se stal primářem. O pět let později oblékl uniformu a stal se ředitelem Ústřední vojenské nemocnice Praha. Kariéra v armádě zahrnovala i práci za hranicemi naší republiky – v Římě působil jako vojenský diplomat. Splnil si i svou touhu poznávat další cizí země – Anglii, USA, země Dálného východu.Je také autorem téměř pěti desítek odborných publikací, z nichž 16 je cizojazyčných. Dnes pracuje jako šéf polikliniky Škoda Auto, kde má zároveň svou ortopedickou ordinaci. Také vyučuje na vysoké škole v Liberci. Je zjevné, že pan Bartoš je velmi všestranný a agilní člověk. Jaké je tajemství jeho úspěchu?  Říká, že základem je vzdělání, pak rozpoznat v životě dobré příležitosti a mít štěstí na lidi.

Pane docente, jak vzpomínáte na svá středoškolská léta? 

Když jsem se dnes procházel po chodbě své bývalé školy, vyvolalo to ve mně až nostalgické vzpomínky. Ale vzpomínám samozřejmě i na lumpárny, které jsme prováděli. Jednou jsme například otočili bustu Svatopluka Čecha čelem vzad. Nebo když jsme s Michalem Kocábem chodili za školu. Ale vážně - když se na to vše ohlížím, musím říct, že vzdělání je klíčem. Je třeba se naučit abecedu, abyste mohli číst knihu života. 

Jaké bylo žít několik let v Římě 

Původně měly mé kroky směřovat do Bruselu, nakonec to však byla Itálie. Začátky byly těžké, odlišná mentalita, problémy s jazykem, navíc jsem nastupoval na podzim, takže ani počasí k dobré náladě nepřispívalo. Časem se vše urovnalo a Itálii jsem si zamiloval. Rychlá auta, nádhernou kulturu a dokonce i ten italský charakter jsem si nakonec oblíbil. Dnes si rád všímám, jak se např. italská architektura dostala k nám do Čech, jen se podívejte kolem sebe – třeba na kosmonoskou Loretu. Zároveň jsem měl možnost s hrdostí zjistit, že naše vojenské zdravotnictví je na světové úrovni. 

Co patří mezi vaše současné zájmy? 

Kromě práce, rodiny a cestování určitě umění. Vztah k němu jsem si vytvořil už na střední škole. Dokonce jsem chtěl původně studovat architekturu. Zájem o umění mi zůstal dodnes, jsem jeho sběratelem a rád navštěvuji galerie, obzvláště jedna v Kanadě se mi moc líbila. Stále se zajímám i o sport. Dobrý vztah k němu ve mně vytvořil můj pan tělocvikář, který nás ke sportu nadšeně vedl. Líbí se mi, že sport učí hrát fair play a ukáže nám, že nic není zadarmo.

 Jak se vyvíjela Vaše studia po ukončení gymnázia?

Takže, vystudoval jsem medicínu, ačkoli jsem měl možnost jít na chemicko-technologickou fakultu bez přijímaček. Tehdy jsem už měl dokonce vybraný obor „kvasné technologie“ (směje se). Měl jsem rád historii a umění, takže jsem chtěl studovat architekturu. Ale docela střízlivě jsem zvážil své kreslířské dovednosti, a nakonec jsem ani nezkoušel trénovat na talentové zkoušky a rozhodl se pro medicínu. 

Máte za sebou skvělou kariéru, seznámíte nás se svými profesemi? 

Medicína bylo náročné studium, ale velmi mě bavilo. Stal jsem se doktorem, stále se jím cítím a doktořinu dělám. Dostal jsem mimořádnou nabídku na chirurgii tady v Mladé Boleslavi, ale nejdřív jsem sloužil jako lékař na Bulovce, pak na Vinohradech. V roce 1990 jsem se stal mladým primářem. Dělal jsem i úrazovou medicínu. Své další roky jsem strávil jako ředitel prestižní Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Musím říct, že to bylo velice zajímavé. Zažíval jsem i okamžiky, že jsem byl rád pod českou vlajkou jako vojenský lékař. Česká vojenská medicína má světovou pověst. No, a v Mladé Boleslavi mám teď na starosti ve Škodovce zdravotnictví, mám také ortopedickou ambulanci, učím na vysoké škole.

Jak je nám známo, dostal jste se tak i do Říma, je to pravda?

V roce 2004 jsem končil jako ředitel vojenské nemocnice. Potom jsem se jako vojenský lékař dostal na diplomatickou pozici do Říma.

Jak vlastně mise probíhala a jak jste se na takovou misi připravil?

Nejprve jsem se musel učit italštinu. Ze začátku to bylo v Itálii zvláštní, člověk předpokládá, že země je veselá, představí si sluníčko, dovolenou, ale ono to bylo vše naopak. Nastupoval jsem na podzim – sychravo, zima. Musím ale říct, že se mi tam pak líbilo skoro všecko. Itálii jsem si zamiloval. Člověk trochu přistoupí na italský divoký styl. Obohacuje vás určitě jiná mentalita. Italové mají úžasný smysl pro krásu... Ale já se rád vracím sem. Uvědomil jsem si, jak mi vyhovuje, jak se tady střídá jaro, léto, podzim...

A co italské umění? I vy sám se o umění zajímáte, že ano? 

Itálie a umění je skoro synonymum, třeba architektura… ale já jsem si uvědomil, že mám spoustu takových staveb doma... Loretu, Černínský palác v Praze. (usmívá se)Já jsem s uměním začal dokonce na základní škole.Vybírám srdcem, co se mi líbí. Už jako student jsem si občas něco malého koupil, třeba grafický list. 

Kromě práce jste také autorem řady odborných studií, kde jste na to všechno vzal čas?

Byl jsem aktivní a stále jsem aktivní člověk. (směje se) Měl jsem štěstí, že jsem potkal správné lidi a to jsou ty příležitosti, které mě někam nasměrovaly. Tenkrát jsme měli povinnou ruštinu. Ale třeba vycestovat do Německa, co je za rohem? …  Vy umíte jazyky…To jsou přesně ty momenty, které vy  už teď máte v rukou

A závěrem, chtěl byste něco vzkázat studentům?

Už nikdy nebudete mít tolik času na čtení, jako máte teď, využijte ho.